Jak velký úspěch pro fotografa je zvítězit na Sony World Photography Awards?

Z mého pohledu obrovský. Soutěž patří k těm nejuznávanějším na světě a i tak renomovaná média, jako je britský deník The Guardian, ji přirovnávají k fotografické obdobě filmových Oscarů. Pořádá se od roku 2008 a v nejprestižnější profesionální části soutěže se mezi první tři v kategorii zatím podařilo dostat jen Stanislavu Krupařovi v roce 2014. Tehdy skončil druhý v kategorii Contemporary Issues.

Žádný český fotograf ještě ani v jedné z profesionálních kategorií nevyhrál, takže ať už vyhlašování letošních profesionálních vítězů 15. dubna dopadne jakkoliv, bude umístění v první trojce velký úspěch. V otevřené části soutěže už vítěze máme, v roce 2019 to byl Martin Stranka a v roce 2016 Michaela Šmídová.

Jak ses o nominaci dozvěděl? 

Je to docela zábavný příběh. Fotky jsem do soutěže poslal a přestal to sledovat, protože šance na úspěch v té obrovské konkurenci je opravdu velice malá. Porota každoročně hodnotí statisíce fotek a soutěže se účastní opravdu velká jména soudobé světové fotografie. Nedávno mi zazvonil telefon a ozvala se anglicky mluvící dáma. Přestože jsem se představil, ptala se, jestli skutečně mluví s Tomášem Vocelkou a jak se moje jméno vyslovuje.

V poslední době jsem měl docela dost anglických telefonátů od údajné brokerské firmy, která mě spamovala s nabídkami supervýhodných investic. Myslel jsem si, že to je zase další spam, a tak jsem se celkem příkře zeptal: Co chcete? Paní se začala omlouvat za to, že hned neřekla, proč volá. Vzápětí mi oznámila, že jsem byl nominován na ocenění v kategorii Architektura na Sony World Photography Awards. A pak jsem se zase strašně omlouval já, že jsem byl zpočátku tak příkrý.

Nominace se oznamují fotografům o něco dopředu, aby se měli čas připravit. Ale zároveň se musí zavázat, že o tom až do data vyhlášení nebudou mluvit. 

Proč sis vybral k fotografování zrovna krematorium domácích mazlíčků Věčná loviště?

Byla to součást redakční práce v Magazínu Aktuálně. S tématem přišla kolegyně Magdaléna Medková a ptala se mě, jestli bych k jejímu článku nechtěl udělat fotografie. Musím přiznat, že můj první pocit byl: Bože, to ne!

Proč?

Zdálo se mi to hrozně smutné a depresivní. Okamžitě se mi vybavilo, jak bolestné to bylo, když u nás doma krátce po sobě umřeli dva psi, které jsme měli rádi. Ten pocit však trval jen krátkou chvíli. Rychle jsem si uvědomil, že je to téma, které má mnoho velmi zajímavých rovin, a samozřejmě jsem ho potom jel rád nafotit.

Přiblížil bys příběh tohoto netradičního místa?

Bývalý vojenský objekt v polích poblíž Drnova byl sedmnáct let opuštěný. Pak ho koupili dva přátelé - Michal Šeba a Martin Chum. S pomocí architekta Petra Hájka ho změnili ve zvířecí krematorium Věčná loviště.

Utkvěl ti nějaký moment z fotografování této série v paměti, případně je pro tebe některý snímek v sérii zvláště výjimečný?

Asi nejsilnějším momentem při fotografování ve Věčných lovištích byl pro mne okamžik, kdy jsme otevřeli dveře do minimalisticky navržené smuteční síně a do prostoru se odtud rozlila měkká, až éterická záře. V ten okamžik jsem si uvědomil, že mezi tím, jak vnímáme odchod člověka a domácího mazlíčka (tedy zvířete), není v našich myslích zásadně velký rozdíl. Bereme je často tak, že jsou v podstatě na stejné úrovni jako my.

Mluvil jsi o mnoha rovinách, které se v tomto tématu skrývají. Jaké jsou?

Jedna z nich třeba vypráví o tom, jak si polidšťujeme naše zvířata. Odráží se tam i zvláštní paradox dnešního světa - všude kolem jsou davy lidí, ale mnozí z nás jsou ohromně osamocení. A nejbližší bytostí je pak pro takového člověka často pes nebo kočka. Zároveň je tam skryto i neuvěřitelně pozitivní poselství o našem světě: žijeme v době, kdy můžeme měnit bývalé vojenské základny z dob studené války v umělecká a architektonická díla. Právě ta mnohovrstevnost tématu byla důvodem, proč jsem tyto fotky vybral a poslal do soutěže.

Jak vůbec jako fotograf pracuješ? Jak vznikají tvoje fotografie - od hledání tématu až po finální fotoreportáž nebo sérii snímků?

Jsem novinář, takže témata většinou vycházejí z toho, co se kolem nás děje. Pokud někam jdu fotografovat, moc to neplánuji. Při fotografování věřím svým instinktům a pocitům. Věřím v důležitost empatie a v to, že dobré fotografie vznikají ve vašem srdci, ne ve fotoaparátu. Snažím se vcítit do okolní atmosféry, do pocitů lidí a přenést to do snímků.

Mám rád přirozené světlo, takže s sebou nevozím příliš mnoho techniky. Obvykle během jednoho focení pořídím poměrně velké množství záběrů (už jsem si odvykl vážit každý stisk spouště, jako to bylo v době, kdy jsem pracoval s filmem). Nefotím jen na jistotu, rád zkouším i méně obvyklé pohledy a nevadí mi, když nějaké fotky nevyjdou. Klidně si z jednoho focení přivezu na kartě i několik set snímků a nakonec z nich vyberu třeba dvacet, které pak použiji.

A pokud jde o moji volnou tvorbu, nejraději se toulám ulicemi a fotím život v nich nebo zajímavé detaily architektury.

Galerie jsou momentálně zavřené a fotografie se kvůli pandemii stále více stěhuje do on-line světa. Mnoho fotografů trápí, že nyní mohou ukazovat svou práci jen prostřednictvím internetu. Má to podle tebe i nějaké pozitivní důsledky?

Pracuji v on-line médiu a není to pro mne zase až tak velká změna. Až na ty zavřené galerie, ty mě trápí, protože zrovna teď jsou moje fotky společně se snímky dalších pěti fotografů na krásné výstavě v galerii, kterou nikdo nemůže navštívit. Ale jinak má práce on-line i svá pozitiva. V internetovém deníku můžete vydat klidně fotoreportáž, která má třeba 35 fotek. To v papírovém časopise nebo v novinách jde jen stěží.

Co bys doporučil fotografům, kteří chtějí uspět v některé z významných světových soutěží?

To nejdůležitější je - pošlete tam své fotky. Když to neuděláte, připravujete se o šanci na případný úspěch. A také buďte sami sebou a nepřestávejte se učit nové věci.