Tisíc a jedna fotka z prázdnin


Praha je rozžhavená čtyřicítkovými vedry a v technickém muzeu je k zalknutí. S pětiletým synovcem Matýskem máme za sebou dvě hodiny prohlížení historických aut, letadel a motocyklů.

A také nekonečnou sérii otázek a odpovědí. Co je toto? – Jawa 250. – A tohle? – Čézeta – A támhleto ledalo? – Stíhačka Spitfire –   A k čemu je tohle? – To je kolo z německého letadla. – A co je stíhačka?

Nestěžuji si, jsem rád – oba nás to baví. Ve chvíli, kdy už máme všechno prohlédnuto a vidina klimatizovaného auta je lákavě blízko, řeknu naprosto nepředloženou věc. “Měl by sis to všechno vyfotit, ať to pak můžeš ukázat tátovi a mámě.”

Jak se ovšem za chvilku ukáže, slovo VŠECHNO asi nebylo nejlépe zvolené.

“Tak začneme nahoře,” říká Matýsek a už šplháme po schodech na nejvyšší (tuším že čtvrtý) ochoz muzejní haly. Malým digitálním foťáčkem začíná velmi systematicky zaznamenávat jeden exponát za druhým.

Trvá další hodinu, než se dostaneme z ochozů zpátky dolů, kde jsou vystavena auta a lokomotivy. Ve foťáčku docházejí baterky, na paměťové kartě jsou stovky obrázků.

Doma si fotky musíme prohlédnout. Chvilku mám pocit, že to zabere zhruba tolik času, kolik Šeherezáda potřebovala k vyprávění pohádek králi. Odhadoval jsem to na tisíc a jednu noc.

Nakonec jsme to zvádli podstatně rychleji, ovšem za cenu, že  prohlížení fotek občas vypadalo spíše jako promítání filmu.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že já a miliony dalších lidí fotíme podobným stylem. Stisknout spoušť digitálního fotoaparátu je tak snadné, a místa na paměťové kartě tolik!

Z dovolené pak přivezete tolik snímků, že na jejich prohlížení byste si museli vzít další týden volna. Každý záběr má šest natolik podobných variant, že by odlišnosti nenašel ani finalista mistrovství světa v soutěži Najdi pět rozdílů. Dokážete pak z takové série vybrat ten nejlepší snímek? Já ne. A tak se mi fotky hromadí v archivu, vypálené na DVD. Jednou z nich něco vyberu, říkám si. Ale tuším, že je to stejně nerálný sen, jako že si jednou přečtu všechny knihy, které na to zatím jen čekají.

Jestli nakonec nebyly lepší ty časy, kdy jsem fotil zrcadlovkou Praktica (v technickém muzeu už ji mají jako exponát). Můj oblíbený kinofilm Iford FP4 byl drahé a podpultové zboží. A člověk pořádně zvažoval, kdy zmáčknout spoušť.

Text vyšel jako sloupek ve Víkendu DNES