Ráno na Montmartru, večer na Montparnasse


Je něco mezi šestou a sedmou ráno, venku je pološero a jemně mží. Recepční v hotelu udiveně zvedne oči. Není obvyklé vidět turisty takhle ráno vycházet ven.

Jenže já chci vidět Montmartre bez lidí. Bez davů turistů, bez stánků s cetkami. Abych zjistil, jak to tady mohlo vypadat kdysi, když se tudy z nočních flámů toulali Van Gogh, Modigliani nebo Picasso.

Jdu do kopce kolem četnické stanice, kolem krámků se staženými roletami, pak po schodišti ke chrámu Sacré-Coeur.

Ticho v uličkách Montmartru občas přeruší motor popelářského auta. Průchod před hospůdkami a kavárnami blokují zásobovací náklaďáky.

Před slavným ateliérem Bateau-Lavoir, kde se kdysi procházeli třeba Pablo Picasso nebo Guillaume Apollinaire, venčí stará paní velkého černého psa. Je vidět, že se tady opravdu bydlí, děti vyrážejí s do školy.

Po 222 schodech, vedoucích podél lanovky nahoru k Sacré-Coeur, se líně vleče živá socha. Starší chlapík se zabílenou tváří zvedá bílou řízu, kterou má přes sebe, z pod ní koukají džíny a tenisky. Pozdraví se s kolemjdoucím a za chvilku už stojí na vyvýšené zídce před chrámem. Ztuhne, snaží se vypadat jako římský konzul vytesaný z kamene, jemně na něj mží. Čeká na turisty.

O něco později se na náměstíčku Place du Tertre objeví první malíř. Za několik hodin už jich tu budou desítky. Rozloží trojnožku, rozvěsí pár portrétů a jde posnídat do kavárny. Přestože mží, sedí u venkovního stolku a sleduje, jak náměstíčko pomalu ožívá.

Číšníci venku rozestavují stoky a židle, krámky zvedají rolety, obchodníci vytahují ven lákadla pro cizince. Kolem deváté jsou tady první turisté, v deset je všude plno.

V poledne už je Montmartre turistickou atrakcí se vším všudy. A tak odcházím. Pěšky směrem k centru města. Na náměstí Pigalle mě už v tuhle časnou dobu láká naháněčka do jednoho ze striptýzových barů. Smrtelně mě přitom urazí, protože se mě zeptá, jestli jsem Rus.

Po městě pak chodím celý den a fotím. Večer mám v nochách (bez přehánění) tak třicet nebo čtyčicet kilometrů. Vyjedu výtahem na střechu mrakodrapu na Montparnassu. Eifellovka odtud vypadá jako model,  vlevo od ní zapadá slunce. Stmívá se. Pod námi jsou vidět zlatě zářící žíly ulic, protkávající město. Vedle mě stojí architekt z Frankfurtu. Chvíli si povídáme a najednou si s pobavením uvědomuji, že se nad tou vší pařížskou nádherou už pár minut bavíme o tom, jak je Praha krásné město.

Text vyšel jako sloupek ve Víkendu DNES