O střepu, okurce a Mr. Beanovi


Sakra! Teče mi do bot. A nemyslím to obrazně. V centru Londýna, na pěší zóně pod druhým nejvyšším mrakodrapem v Evropě, jsem šlápl do potoka. Nebo do jakési ozdobné strouhy, kterou se po dešti valí malá Temže.

Jsem v tom až po kotníky.

Moje dcera se svíjí smíchy, jako kdyby se koukala na scénku z Mr. Beana. Což mě štve.

“Teda, jak si to dokázal? A oběma nohama, vždyť je to tak úzké, že to to skoro není možné!” vyprskne.

“Angličani mají zvrácený smysl pro humor,” vztekám se. No chápete to? Udělají potok na místě, které úplně láká k tomu, abyste s hlavou nahoru pozorovali krásy moderní architektury od architekta Renza Piana.

Je fakt, že Londýňané smysl pro humor mají. Tomu 310 metrů vysokému skvostu, pod kterým stojím, říkají posměšně Střep. The Shard.

Když se vydáte na procházku kolem Temže, kromě Střepu uvidíte (z pohledu Londýňana) také Cibuli, Okurku a Viklavý most.

Žádná úcta k autoritám. Cibule je londýnská radnice, kterou navrhl jeden z nejslavnějších současných architektů, lord Norman Foster. Mimochodem, jeho jméno najdete i pod návrhem Viklavého mostu (Wobbly bridge). Jeho oficiální název zní mnohem vznešeněji – Millenium Bridge, tedy Most tisíciletí. Krátce po otevření se pod lidmi rozhoupal tak, že ho museli na dva roky zavřít a upravit. Foster je podepsaný i pod Okurkou, což je mrakodrap v londýnském City.

Po pravdě řečeno, trochu tyhle stavby Angličanům závidím. Zvlášt když si člověk uvědomí, že jednu takovou jsme mohli mít i my. Myslím tím Kaplického Národní knihovnu, které by se taky trochu posměšně říkalo Chobotnice, ale jezdili by se na ni dívat lidi z celého světa.

Čvachtání v botách, které zní, jako kdybych se procházel v šumavském močále a ne pod londýnským mrakodrapem, mě vrací od architektury zpátky na zem. Venku je deset stupňů. Nemám nohy v teple a chybí mi tudíž i klid. “Teda, ještě nidky jsem s takovou radostí nevcházel do Teska,” říkám. V obchoďáku mezi regály je totiž teplo.

Mimochodem, další den dostala dcera záchvat smíchu znovu. To když jsem na sebe v Hyde Parku vystříkl hořčici z hot dogu. Nechtějte vědět, kam. Ale když jsem si u jezírka čistil džíny, zase to připomínalo scénu z Mr. Beana. Ale co, je fajn být v Londýně stylový. No ne?