Akty podle Kratochvíla


V ateliéru jsem nikdy nefotil a modelky už vůbec ne. Teď mám zkusit fotit akty s Antonínem Kratochvílem, což je jeden z nejlepších světových fotografů. Říkám si: Jak tohle dopadne?

TOMÁŠ VOCELKA


Je deštivá sobota ráno. V ateliéru Blow up studia na pražském Žižkově voní káva. „Kolik nás tady bude?“ ptám se Danici Kovačevič, která workshopy s Antonínem Kratochvílem organizuje. Přihásit se může každý.

Je nás pět. Čtyři studenti fotografie z uměleckých škol a já. „No teda,“ říkám si v duchu. Občas se mi nějaká fotka povede, ale jsem jenom amatér. Chvíli ve mně hlodají těžké pochybnosti, umocněné tím, že ostatní účastníci jsou zhruba ve věku mé dcery.

Antonín Kratochvíl několikrát vyhrál ve World Press Photo, v USA ho zařadili mezi sto nejvýznamnějších světových fotografů. Podává mi ruku a vypadá jako na fotkách. Kulatý obličej, rozčepýřené vlasy, kolem krku šála.

Za chvíli už promítá své snímky na zeď a chrlí jednu historku za druhou. Jak fotil války, celebrity nebo dekadentní „zlatou mládež“.

Vypráví o Iráku, kam se dostal hned poté, co začala válka. Autem, které si půjčil v Kuvajtu a načerno s ním přejel hranici. Právě tam poprvé dělal velkou reportáž digtálně a ne na film.

„Já se chystám, že naopak s kinofilmem začnu,“ říká patnáctiletý Max z umělecké školy Václava Hollara.

Návrat k filmu je teď v kurzu, ale Kratochvíl mávne rukou „To je přežitý, i když jsou lidi, co si myslí:  já jsem artist, když fotím na kinofilm.“  Občas se mu do češtiny připlete anglické slovo, strávil desítky let v USA.

Dává Maxovi rady do života. Když prý bude fotit na film, bude páchnout od vývojky a žena ho vyhodí z domova. Dobře se při tom baví.

Navíc přidává historku o tom, jaké to bylo, tahat s sebou 30 kilo filmů na reportáž trvající dva měsíce. „A hádat se s na letištích, aby to nenacpali do rentgenu? To byl nightmare (noční můra), kamaráde!“

Pak promítne snímek hromady mrtvých lidí. „Nahlas jsem se jim omlouval, že mezi nima šlapu. Říkal jsem jim, že to musím vyfotit, aby všichni viděli, co se tady stalo,” komentuje fotku Kratochvíl. Je to taková síla, že si zapomínám poznamenat, z kterého konfliktu to je.

Okamžitě si vzpomenu na povodně v roce 1997, kdy jsem jako novinář pomáhal vytahovat z vody utopeného muže. Proud z něj strhal všechno  kromě kožené bundy. Vyfotit jsem to nedokázal. Prostě jsem nemohl, dokud nebyl zakrytý dekou.

To dlouhý sklo zahoď!

Oťukávací kolo je za námi, teď chce vidět naše fotky. „A sakra,“ říkám si. Nemám žádné nachystané. Studenti ano, a tak promítají oni.

„To dlouhý sklo (teleobjektiv) zahoď. Nebuď posera, běž blíž, až k těm lidem,“ komentuje Kratochvíl jeden ze snímků. Vysvětluje, že on používá hlavně širokoúhlé objektivy.

Od válek se posunujeme trochu blíž k aktům. Povídáme si o tom, jak dělal portréty slavných. Boba Dylana, který nesnáší fotografování. Keitha Richardse z Rolling Stones, Bono Voxe z U2. Fotil také herečku Liv Tylerovou nebo Bruce Willise. „Ten mi říkal:  Tondo, vole, kdybych nebyl herec, chtěl bych bejt fotograf,“ baví nás.

Dopoledne je pryč a ve studiu se objeví vysoká tmavovláska. „Tady přichází naše múza,“ spokojeně prohodí Kratochvíl.

Nabízejí mi, ať si půjčím úžasnou profesionální zrcadlovku, ale odmítám. Akty fotit neumím, ve světlech se nevyznám. A ještě si k tomu vzít foťák, který neznám? To ne. Držím se svého pentaxu, je to teď moje jediná jistota. Snad si netrhnu ostudu.

Kratochvíl v ateliéru rád pracuje s filmovými světly. „Vidíš, co fotíš, je to příjemnější, než  blesky,“ říká. Nechá promítat na zeď snímky od slavných fotografů, a vysvětluje, jak byly asi nasvícené.

Za okamžik šokuje svou studentku Karolínu, kterou učí fotografii na vyší odborné škole Michael. „Kerolajn, pojď, chci tě vyfotit.“

„Ne, vždyť je tady modelka!“ brání se Karolína. Marně. Za chvíli už stojí ve světlech reflektorů a Kratochvíl jí poroučí, jak natočit hlavu.

Jde o to, nafotit portrét ve stylu Alberta Watsona. To je fotograf celebrit a módy. Hodně známý je jeho snímek z obálky životopisu Steva Jobse.

Světla naštěstí staví asistent Daniel. Přemýšlím, jestli bych sám přišel na jejich správné rozmístění.

Jde se na to

Pak přichází na řadu modelka. „No a my začnem fotit tuhle krásnou holku,“ říká  Kratochvíl.

Zjišťuji, že fotit akty je vlastně podobné, jako reportáž nebo krajinu. Žádné rozpaky necítím. Prostě se soustředím na záběr, hledám nejlepší světlo. Mačkám spoušť.

Ale je fakt, že světla a modelku si řídí Antonín. Což je to nejtěžší.

Občas se podívá na displeje foťáků nás ostatních. „Ukaž? No to je moc nažhavený (fotka je moc světlá). Podívej se, jak to vidím já,“ ukazuje jednomu ze studentů.

Zaberu se do focení, a najednou mě Kratochvíl napomíná. „Stojíš ve slunci!“ Nešikovně jsem totiž zastínil reflektor.

Opět měníme světlo i téma. „Miláčku kouříš?“ ptá se modelky. „Tak jí zapal cigáro,“ říká asistentovi. Chce po modelce, aby vypadala jako lehká holka z námořnické putyky. Ona kouří cigaretu, vlasy jí vlají ve větru z ventilátorů. Je to najednou úplně jiná ženská, zamračená, nasupená.

„Tak a teď přitvrdíme,“ vymýšlí Kratochvíl novou scénu. „Máte tady provaz? Fajn. Takže ji vobvázej obličej, aby se to zařezávalo do kůže. Ne aby to bolelo,  samozřejmě,“ říká asistentovi Danovi. Šňůra modelce úplně rozplácne nos.

„Ten nos se mi líbí!“ pochvaluje si Kratochvíl. „Mě ne,“ trošku  protestuje modelka.

„Tyhle svázaný holky fotí nějaký Japonec,“ nemůže si vzpomenout Dan. „Říká si Araki, ale dělá to víc lidí,“ připomíná mu Kratochvíl. Arakiho obdivuje třeba zpěvačka Björk. O některých jeho snímcích spoutaných žen se vedou diskuse, jestli je to ještě umění. Ale ty jsou o hodně drsnější, než o co se pokušíme my.

Cítíš, jak ses změnila, tu metamorfosis? Ptá se Antonín modelky. „Jo, to si budu pamatovat,“ tváří se modelka naštvaně, ale jen naoko.

V ateliéru je fajn atmosféra, jako bychom se znali delší dobu. „Tohle studio má dobrý vibrace,“ kometuje to Kratochvíl.

Ovšem když asisent pouští na scénu umělý kouř, modelka trpí doopravdy. Omylem jí ho totiž fouknul přímo do očí. Což dost pálí.

Připravuje se další záběr. „My ti na tvý krásný tělo promítnem tuhletu ošklivinu,“ říká Antonín modelce. Mrtvý muž na snímku leží na břiše, jeho obličej je pootočený. Na tváři mu chybí kůže. Jsou vidět jen svaly, šlachy a zuby. Jako anatomická studie.

Ale nevypadá to dobře, měníme námět. Záběr s pistolí vypadá promítnutý na těle lépe. Antonín sype z rukávu příběh pro modelku. „Seš gangterská holka, jo, bejby?“ A vypráví, že dívky gangsterům nosily zbraně. Pokud je zatkli, dostávaly nižší trest, než by dostal ozbrojený mafián.

Je už pozdě odpoledne a blíží se konec focení. Kratochvíl vybírá fotku Horsta P. Horsta. Jednu z ikon, která se zapsala do dějin fotografie módy. Manibocher Corset z roku 1939. Snímek vypadá spíš jako figurální studie, než jako fotka módního prádla.

Manibocher Corset se objevuje promítnutý na modelčiných zádech. „Dokážeš napodobit tu pózu?“ ptá se Kratochvíl a modelka přikyvuje. Je to obraz v obraze. Připomíná to surrealismus, který Horst obdivoval.

Ukažte fotky! 

Focení je za námi. „Rozsvítíme, votevřeme vokna a podíváme se na váš materiál. Sice jsem moc nefotil, ale co mám je dobrý, myslím,“ říká Kratochvíl. „Každej vyberte deset fotek, oukej?“

Max to na vlastním notebooku stíhá rychle. „Hm, to je hodně dobrý,“ říká uznale modelka. Fotky studentů z Michaela i z Hollarky jsou skvělé. Kratochvíl občas některý snímek pochválí.

Začínám litovat, že jsem před chvílí řekl nahlas: Já to budu mít vybrané hned.

Napřed jsem čekal na volný notebook, pak jsem zjistil, že nemá myš, a já jsem bez myši opravdové nemehlo. Navíc vybrat deset obrázků z několika set je těžké. „Tak kde to vázne, mistře?“ dobírá si mě Kratochvíl.

Nakonec to vzdávám. „Mám jich šestnáct, nevadí? Vyškrtnout šest by trvalo půl hodiny,“ omlouvám se. Ukazuji je ostatním. Ostuda to snad není, aspoň se tak všichni tváří.

Své fotky promítne i Kratochvíl. Prohlížím si jednu z nich. Přestože stál jen půl kroku vedle, vidím rozdíly. Křivka modelčiných nohou na jeho snímku je krásně čitelná. Já na tohle nedal pozor, všímám si.

Chápu, proč se na rozdíl od mnoha jiných fotografů nebrání učit. Když si stoupnete vedle něj, můžete fotit podobně jako on. Můžete se hodně naučit. Ale jeho fotky mají něco navíc. On tomu říká „magic touch“ (kouzelný dotyk). Je to dar od Pánaboha, který má jen pár šťastlivců. Ten neokoukáte.